Dívej se do očí koním...

...co potkáš na polních cestách

     Příběhy se odehrávají nejen na těchto stránkách, ale pomáhám i lidem ve svém nejbližším okolí. Tady se odehrál jeden smutný, ale dojemný příběh, o který se s vám podělím.

      Píše se r. 2008. Asi před rokem mi vyprávěla jedna blízká osoba, říkejme jí třeba Marika, že její kolegyně Jitka má přítele R., kterého právě odvezla do nemocnice. Nebylo to snad v první chvíli tak vážné, i když zrovna běžné problémy to nebyly. Nicméně přítel, kterému bylo kolem 40 let, během asi týdne v nemocnici zemřel. Zemřel ale na jiný neobvyklý zdravotní problém, který vůbec s tím prvním nesouvisel...Podivná shoda neobvyklých problémů v poměrně krátkém čase.
Pro Jitku se zhroutil svět i se všemi životními plány. Jitce se blížilo 40 let a konečně se s R. rozhodli pro dítě. Najednou stála na prahu čtyřicítky sama s tikajícími biologickými hodinami, bez partnera, bez dítěte, bez vyhlídky si v dohledné době rodinu založit.

      Rok jsem o Jitce od Mariky neslyšela. Nedávno se Marika ozvala, že se blíží roční výročí úmrtí Jitčina přítele a jí se o něm zdálo. Mariku znám, mívá podivné sny, které není radno přehlížet a je třeba jim věnovat pozornost. Kolikrát už její sny upozornily na něco....Nepřišel ale jen samotný sen o zemřelém příteli, chodily i další indicie, doma se děly v noci divné věci...Marika mě požádala o kresbu, proč zemřelý přítel přišel, proč se ozývá, měla jsem rozšifrovat, jaký důležitý vzkaz Jitce máme předat.

      Vyšlo mi kresbou, že Jitka se se smrtí přítele ještě nesrovnala, drží ho svými vzpomínkami stále zde, nechce ho pustit dále ke Světlu. On nemůže jít dál, nemůže plnit další poslání. Prosil jí, aby ho již propustila, že již nadešel ten čas, kdy oba musí jít dál. On tam, ona tady... Marika se s Jitkou sešla a Jitka přiznala, že fotogragii přítele má v mobilu na tapetě, další jeho fotografii má na pozadí v počítači a byt, ve kterém bydleli nemůže opustit, byť jí všichni radili se odstěhovat. Ve chvíli, kdy se "ozval" zemřelý přítel Jitky, tak ona se rozhodovala s bytem, byt si odkoupit nebo se odstěhovat. Jitka velice brzy pochopila, co jí přítel radí.

      Jitce jsem vzkaz od přítele nejen kreslila, ale i psala. Pozdravoval svojí maminku a současně posílal i pozdrav od svého tatínka, který je tam s ním. Všechny informace "odtamtud" do puntíku seděly. Ještě jeden vzkaz jsem Jitce předala - "Dívej se do očí koním, které potkáš na polních cestách"..., v očích jednoho z nich jednou potká svého přítele....

Pokračování příběhu - r. 2012

      Po čase člověk musí žít dál i po ztrátě blízkého člověka a tak i Jitka našla sílu jít dál, časem potkala blízkého člověka a já jsem měla radost, že se vše v dobré otočilo. Jitka se provdala a jako šťastná paní po čase oznámila, že čeká rodinu....Další střípek radosti, kdy odpadla starost, zda se potomek ve vyšším věku vůbec podaří.

Narodila se krásná holčička Anička...štěstí trvalo pár dní, dokud nepřišla diagnoza, že Anička je nemocná a je jí zde vyměřený jen velmi krátký čas...Anička krátce před svojí smrtí přišla v podobě dušičky za Marikou, která je schopná přítomnost dušiček poznat a požádala jí, aby mamince vzkázala, že si přeje, aby byla s ní, až bude umírat...

Bohužel, tento příběh zde končí...není to pohádka, kde vždycky všechno dobře skončí....Říká se, že osud na naše bedra nandá jen tolik, kolik jsme schopni unést. Nikdy neznáme začátek, nikdy nevíme, co bylo předtím a jaké jsou souvislosti....nikdo nemá právo nikoho soudit...ani maminku, která nechtěla vidět umírat svoji Aničku...