Krajíc chleba

     Ležíme při meditaci a příjemně se uvolňujeme, procházíme nám již známá či neznámá vzdálená místa a děje. Před očima nám míhají živé obrazy a děje, které vidíme živě a barevně jako na filmovém plátně a současně jsme hlavní hrdinové odvíjejícího se příběhu. Každý jsme zvlášť požádán, aby navštívil jedno jemu určené místo zde na zemi. Já jsem odeslána do kláštera jeptišek kdesi v daleké severské zemi a mám si odtamtud odnést svoje životní moudro.

      Ocitám se na klidném lesním palouku a přede mnou je malý klášter. Již ho znám, takže se vracím na místa, kde jsem již několikrát na svých "cestách" byla. Vítá mě jedna z jeptišek, ale současně zatahuje závěs a odmítá mi přístup do kláštera. Nejsem pokorná. Vracím se kousek zpátky a přemýšlím. Ano, musím tam přijít s prosíkem a po kolenou. Nyní je můj vstup uvítán. Chci se zvednout, ale stále to nemám povoleno. Teprve až za chvíli je mi umožněno povstat. Procházím s jeptiškou dlouhou tmavou chodbou. Je lemována stovkami polic s knihami. Na konci tmavé chodby je sluneční světlo. Ocitám se v prosluněném výklenku. Je tam dřevěná lavice, stůl, na stole rozepsaná kniha, kalamář a husí brk. Jsem vyzvána, abych tu knihu dopsala. Je to prý moje Kniha života.

      Prohlížím si jí, je popsána z větší poloviny, druhá polovina je prázdná. Dívám se na začátek knihy, na její desky. Je tam opravdu napsáno moje jméno. Přemýšlím, jak má kniha pokračovat, jaký děj tam mám zapsat. Nechce se mi v tuto chvíli nic psát. Nepřísluší mi do té knihy nic vepsat, do té knihy píše pouze život sám. Ano, na mě samozřejmě záleží, jak bude ta druhá polovina knihy dopsána. Zaklapávám knihu a jdu zpět za jeptiškou. Něco jsem pochopila, děkuji jí za knihu a žádám jí, aby jí vrátila zpět na polici. Procházíme opět dlouhou tmavou chodbou k východu. Tam se najednou ocitám v prostých bílých šatech. Mají dvě velké kapsy. Při loučení s jeptiškou dostávám malý dárek. Je to jako krabička na šperk, hezky zabalená, s malou mašličkou. Prý až mi bude v životě nejhůře, až budu potřebovat pomoci, mám krabičku otevřít.

      Současně vidím, že se mi v druhé kapse šatů objevuje krajíc suchého okoralého chleba. Přemýšlím chvíli nad tím. Pak se už opravdu loučím s jeptiškou, beru do ruky krajíc suchého chleba z pravé kapsy, jsem nesmírně šťastná a rozebíhám se po louce, volná, šťastná, pochopila jsem....Ten chleba pro mě přestavuje něco jako jistotu, prostotu života, něco jednoduše samozřejmého, nicméně něco, čeho si má člověk vážit, přestože je to tak obyčejné. Ten dárek naopak představuje pozlátko, nejistý příslib, nejistá očekávání, berličku, na kterou člověk nemůže spoléhat. Člověk nikdy neví, co tam nalezne. Hroudu zlata? Kouzelný předmět?...Bylo mi dáno do ní nakonec nahlédnout....Nebylo v ní vůbec nic....Bylo to krásně zabalené...., mělo to to příslib čehosi....ale nebylo tam NIC..