Lavička

      Pod velkým kaštanem se skrývala malá lavička. Dotýkaly se jí lístky lískového keře a jemně hladily její popraskané a ztmavlé opěrátko. A na něm bylo vyryto slovíčko: ODPUSŤ.

      Šel kolem kluk a všiml si slova, které tam ze zoufalství někdo vyryl. Chvíli postál a pak šel blíž. Snad aby zjistil, je-li tam ještě nějaké jméno. Ale stálo tam jen "ODPUSŤ". V tu chvíli si uvědomil, že to slovo má neuvěřitelnou moc.Dokáže totiž zároveň obvinit i podat ruku na usmíření. Sedl si na lavičku a při šumění stromů pochopil, že jen člověk, který má srdce a lásku, dokáže odpustit. Jen ten, kdo má odvahu překonat své já, dokáže říci ODPUSŤ. Pak tiše vstal a ještě jednou pohlédl na to jediné slovíčko, které dokáže neuvěřitelné věci. Zlehka se dotkl prsty starého dřeva, sklonil hlavu a odešel.

      Po čase šel zase kolem. Tentokrát nebyl sám a nebyl už klukem. Přistoupil k lavičce a jemně se dotkl vyrytého slova. Pak pohlédl na svou ženu, usmál se a řekl: "Tohle slovíčko nás zachránilo". Nebylo třeba dalších slov. Chytili se za ruce a šli dál životem s tímto slůvkem v srdci. Jen lískový keř dál jemně hladil popraskané dřevo lavičky, která ukazovala kolemjdoucím, že život má větší smysl, dokáži-li říci ODPUSŤ, ještě lépe, dokáži-li ODPUSTIT!